Plazmové řezání využívá ionizovaný plyn k vedení elektrického oblouku, který taví a vytlačuje materiál. Kyslík je jednou z několika možností plynu a má specifickou oblast použití: nejlépe funguje na uhlíkové oceli, kde se kyslík aktivně účastní exotermické reakce s roztaveným železem, dodává řezu dodatečné teplo a pomáhá vytvářet čistší hranu, než by na stejném materiálu dosáhl inertní plyn.
Proč kyslík není univerzální volbou
Stejná reaktivita je ale nevýhodou u nerezové oceli a hliníku, kde způsobuje oxidaci a zbarvení hrany řezu, místo aby řezu pomáhala. U těchto materiálů plazmové systémy obvykle přecházejí na dusík, směsi argonu a vodíku nebo stlačený vzduch -- podle tloušťky a požadované kvality povrchu. Volba nesprávného plynu pro daný materiál neovlivňuje jen vzhled hrany -- může zanechat tvrdší a křehčí oxidovanou vrstvu, která působí problémy při následném svařování.
Praktický závěr
Pokud dílna zpracovává převážně plechy a konstrukční profily z uhlíkové oceli, je plazmový systém s podporou kyslíku obvykle správnou volbou -- naše P1325 a P1530 stoly jsou pro to oba konfigurovány. Dílny se smíšeným tokem materiálů -- jeden den uhlíková ocel, druhý den nerez nebo hliník -- potřebují systém, který umí přepínat typy plynů, a ne stroj uzamčený na jedno nastavení spotřebního materiálu. To je otázka do specifikace, kterou je lepší řešit před nákupem než po něm.