Plazmové řezání využívá ionizovaný plyn k vedení elektrického oblouku, který taví a vytlačuje materiál. Kyslík je jednou z několika možností plynu a má specifickou niku: nejlépe funguje na uhlíkové oceli, kde se kyslík aktivně účastní exotermické reakce s roztaveným železem, přidává další teplo do řezu a pomáhá vytvořit čistší hranu, než by na stejném materiálu vytvořil inertní plyn.
Proč kyslík není univerzální volbou
Stejná reaktivita je nevýhodou u nerezové oceli a hliníku, kde způsobuje oxidaci a zbarvení řezné hrany, místo aby řezu pomáhala. U těchto materiálů plazmové systémy obvykle přecházejí na dusík, směsi argon-vodík nebo stlačený vzduch v závislosti na tloušťce a požadovaném povrchu. Volba nesprávného plynu pro daný materiál neovlivňuje jen vzhled hrany – může zanechat tvrdší, křehčí oxidovanou vrstvu, která způsobuje problémy při následném svařování.
Praktický závěr
Pokud dílna zpracovává převážně plechy z uhlíkové oceli a konstrukční profily, je plazmový systém schopný kyslíkového řezání obvykle správnou volbou – naše P1325 a P1530 stoly jsou oba pro toto konfigurovány. Dílny se smíšeným tokem materiálů – jeden den uhlíková ocel, druhý den nerez nebo hliník – potřebují systém, který umí přepínat typy plynů, nikoli systém uzamčený na jedno uspořádání spotřebního materiálu, což je otázka do specifikace, kterou stojí za to vznést před nákupem, ne po něm.